Po několika měsících bych se ráda vrátila ke všemu co mám
ráda a k tomu patří i psaní. Mám za sebou krásný rok 2016, během kterého jsem
poznala spoustu zajímavých lidí, začala se aktivněji věnovat sama sobě, zkoušet
nové věci, znovu běhat (i když po dvou operacích kolene už to není hitparáda
jako kdysi) a jezdit na extrémní překážkové závody.
Od začátku roku 2017 je všechno trošku jinak, přestávala
jsem být psychicky v pohodě, měla jsem neustále problémy, spoustu zařizování po
doktorech, úřadech a moje vyrovnanost, nadhled a především síla mě začali
opouštět. Přestala jsem vyrábět lapače snů a zavírala jsem se před okolním
světem doma. Rozpadl se mi vztah s někým, kdo pro mě neskutečně moc znamenal a
když už toho všeho bylo moc a nakupilo se to, začalo to ve mě řvát,řekla jsem
si DOST! Takhle to přece dál nejde..
"nemůžeš pořád jenom fňukat!"
Snažím se jít do sebe, znovu běhám, po malých krůčcích se vracím k tvoření a byla jsem i na prvních závodech letos 1. Predator RUN Plzeň a 2. Night Run & Avon běh Brno.
Koleno je velkým handicapem, ale nebudu se vymlouvat, protože bojuju a jsem na sebe
pyšná!! Podpora kamarádů i ostatních běžců a atmosféra závodů, to je něco, co by si měl
Brouzdala jsem po netu a náhodně narazila na pana spisovatele Miguel don Ruiz (nemám ráda tzv. "počešťování" zahraničních jmen), který mimo další tituly napsal i knížku "Čtyři dohody", která mě uchvátila..
*Nehřešte slovem.
*Neberte si nic osobně.
*Nevytvářejte si žádné domněnky.
*Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete.
Knížku jsem přečetla jak se říká jedním dechem a tyto 4 zásady
mi připadají velice rozumné a relativně jednoduché (v jednoduchosti je síla) a
z téhle knihy si člověk odnese spoustu informací a je jen na něm jestli si je
vezme k srdci nebo po dočtení knížky a uložení do knihovny si na ni už nikdy
nevzpomene. Mě pomohla v tom, abych našla samu sebe, začala si zdravě
důvěřovat a přitom se snažila naučit pochopit i respektovat odlišné chování
jiných lidí.
Už nejsem malá holka abych snila o princi na bílém koni a snažila se věřit tomu, že každá pohádka má svůj happy end. Bohužel to tak není, ale člověk si musí zachovat jistou dávku hrdosti, pokory a hlavně, hlavně se musí naučit mít sám sebe rád, protože když se nemáte rádi, nemůžete jít dál.Proto jsem se rozhodla, že od září nastoupím dálkově do školy a dodělám si potřebné vzdělání a pak, třeba časem si začnu plnit i své větší sny a budu mít větší cíle. Když člověk spadne na dno, není to konec světa, alespoň se má od čeho odrazit, jít dál a nevláčet s sebou všechny křivdy světa.
Když je mi nejhůř, sednu si k notebooku, otevřu si plechovku
vychlazené coca-coli (balzám na všechny neduhy), zapálím si svíčku a píšu..
úplně mi nezáleží na tom o čem, dnes to třeba bylo ohlédnutí za rokem 2016 a první
"půlkou" roku 2017, ale.. moc mi to pomáhá.
„Jestliže nebudeme hřešit slovem, brát si všechno osobně a
vytvářet domněnky a jestliže uděláme vždy vše, jak nejlépe dovedeme, pak budeme
mít krásný život.“
P.S. Na cestě už mám po skvělé předchozí zkušenosti další
knížky:
* Přestaň se bát - Toltécký průvodce ke svobodě a radosti
* Láska, vztahy a přátelství
* Toltécké umění života a smrti - Příběh objevování
* Toltécká proroctví



