Proč to nemá happy end?

Tohle je konec? 

Co Ti na mě vadí?

Jakto, že už mě nemáš rád?

Co jsem udělal/a špatně?

Budeme kamarádi? 

Proč?

Takhle a mnohdy i záhadněji končí vztahy. Sen o dokonalém životě s téměř dokonalým partnerem se rozplynul jak pára nad hrncem a Vy vstupujete do chladné reality. Hlavou se Vám honí spousta myšlenek, cítíte se na dně, máte rozervané srdce a ptáte se sami sebe "Proč můj příběh nemá šťastný konec"? 

Když pominou všechny fáze jako je smutek, vztek, agrese, zavření se doma s kýblem zmrzliny na klíně,.. Začnete si užívat pocit svobody, ale na jak dlouho? Jak dlouho vlastně člověk dokáže být sám? Tak se jako většina lidí v moderní době zaregistrujete na kdemožných seznamkách (v lepším případě vyrazíte "do světa") a celý kolotoč začne nanovo. 

"Ahoj, jak se máš?"

Celkem běžná věta kterou nikdo, nikoho neurazí. Ale v dnešní době si spousta lidí asi potřebuje něco dokázat a tak hned za pozdravem na Vás vybafne fotka (myslím, že spousta z Vás ví o čem mluvím a tak nemusím dál rozvádět).. *píp*, *píp*, *píp* :-D 

Jak dlouho člověk musí hledat než najde toho pravého? Někoho s kým by chtěl zažít to, o čem sní celý život? Ale hlavně, jak být šťastný ve vztahu když už v životě zažil tolik zklamání a protějšku nedokáže důvěřovat tak, jako když se bláznivě zamiloval poprvé a do všeho se vrhal po hlavě (?) .

Nedávno jsem narazila na "Desatero šťastného partnerství" a musím říct, že dlouho mě nic tak nepobavilo jako právě tento článek. Nechci se nikoho dotknout, ale copak se dá vztah poskládat podle nějakého žebříčku? Každý člověk má jiné touhy, očekávání, zájmy. V tom jsme každý jedinečný. 

Tyto články, romantické filmy nám jen nasazují růžové brýle, se kterými vidíme svět takový jaký bysme si přáli ne takový jaký doopravdy je. My ženy (přiznejme si to) máme sklony k snění a jakmile náš milý nedosahuje kvalit filmových hrdinů, jsme zklamané a umíme to protějšku dát pořádně sežrat. 

Podle čeho poznáte že je to ten pravý a jak si ho vůbec vybrat? V případě seznamek to je jak v second handu. Přehrabování se mezi oblečením které se Vám líbí a pak mezi tím, co byste si na sebe v životě nevzali. Smutná realita. Denně Vám napíše několik desítek protějšků a když nesplníte jejich očekávání - pošlete je do háje (nejlíp bez rozloučení). Ale.. nechci všechny házet do jednoho pytle. 

Když narazíte na někoho, s kým si dokážete psát i několik hodin v kuse už to rozhodně stojí za zvážení a pak přijde otázka "Nechceš zajít na kafe" a Vám v hlavě začne blikat pomyslný červený majáček. Leknete se toho, že nevíte co na druhé straně sedí za člověka a máte strach z dalšího zklamání, protože každý z nás už má nějaký vztah za sebou a většinou si z něj odnese jen to špatné a začne srovnávat.

Po nějaké době si řeknete, že jste tomu člověku možná měl/a dát šanci, ale už to nejde, je pozdě. Buď ztratí zájem, pozná někoho jiného nebo se prostě a jednoduše neozve.

Takže znovu sednete k PC a hledáte..

..

..

..

A když se nenajde nikdo zajímavý, prostě a jednoduše smažete profil. Naučíte se mít rádi takový jací jste, obklopíte se skvělými kamarády, rodinou, domácími mazlíčky a se zmrzlinou na klíně si pustíte další romantickou slaďárnu u které uroníte slzičku a půjdete dál.. jen ne ruku v ruce s někým, ale sami. 

Neužírejte se otázkami "Coby, kdyby"?  Usmějte se a užívejte.

NENÍ ostudou být SÁM! ;-)

Život je moc krátký na to, aby se člověk trápil, protože za každým mrakem se skrývá slunce a neštěstí naštěstí nosí střepy ze kterých své štěstí můžete znovu slepit.

Až bude nejhůř..

Posledních pár dnů pro mě bylo psychicky i fyzicky náročných. I když jsem měla naspáno (do zásob dá se říct) byla jsem bez energie a chodila "jak tělo bez duše". Říkala jsem si že takhle to dál nejde a přála si změnu alespoň v počasí (déšť a mlha na náladě opravdu nepřidají) a světe div se, ono to vyšlo!

Když jsem se dnes ráno probudila a otevřela oči, cítila jsem se líp. Oknem ke mě totiž průsvitaly první ranní sluneční paprsky. Vyplížila jsem se z ložnice od spícího prcka, oblékla si župan a vyrazila dobíjet energii ven. Zaplavil mě pocit štěstí a najednou jsem měla energie na rozdávání, takže jsem si dala kratší rozcvičku a vrátila se domů. Matyášek si dneska dával se vstáváním pěkně na čas. 

Ihned po snídani jsme vyrazili na procházku (ten pocit když si dáte jen svetr a vyrazíte ven). Sluníčko hřálo a ve vzduchu se nesla sladká vůně prvního jarního kvítí. Matyášek spokojeně capal a prozpěvoval si, Clairuška ho bedlivě hlídala a já? Kde jinde než s foťákem v ruce jsem to všechno dokumentovala. 

Na to, že má Matyášek 2 roky a pár měsíců dokáže ujít velké vzdálenosti takže dnešní procházka byla jedna z těch delších. Unavení jsme se vrátili na louku, kam chodíme pozorovat včelky a nahřívat se (jedno z našich míst, kde téměř nefouká). Je zvláštní jak zvířata reagují na cizí narušitele když vycítí, že jim nechcete ublížit, poletují a nemají důvod Vám jakkoliv škodit. O tomhle už jsem se přesvědčila několikrát a tak jsou naše výlety za včelkama čímdál častější.

Vedle marignotky s úly jsme objevili prázdné plástve, které Matyáška zaujali a vyrazil je prozkoumat. 

 

A později kdy už byl maličký opravdu úplně utahaný a protíral si očička jsem vytáhla šátek ve kterém během pár minut spokojeně usnul.

Jediné co mě tady v okolí mrzí je názor na šátky, nošení a opovrhování vším co se trošku liší od "normálu". Jsem matka tyranka co nenechá dítě chodit když má nožičky,.. No, komedie na vesnici. Někdo musí být jiný. Znovu se mi na tváři objevil ten poťouchlý úsměv když jsem si vzpomněla na to, co se o nás říká.. :-D

Za pár dnů se můžete těšit na článek který se bude týkat právě alternativního způsobu (ne)výchovy, montessori aktivitách a spoustě dalšího. 

Diamantové svíčky

Před pár dny se mi do rukou dostala obrovská, krásná a kokosem vonící "Diamantová svíčka". 

Ptáte se v čem je její kouzlo? Každá svíčka totiž ukrývá prstýnek. Jsou dvě edice - standart a exclusive. Rozdíl mezi nimi není jen v ceně, ale i v hodnotě ukrývaného prstýnku. Svíčky z edice standart ukrývají kromě prstýnků s diamantem, zlata, stříbra i prstýnky z chirurgické ocele (dříve i bižuterii), oproti tomu ve svíčce z edice exclusive najdete prstýnek minimálně stříbrný, dále pak zlatý nebo s diamantem.

Byla jsem nedočkavá, takže jsem po pár minutách koukání svíčku zapálila. Místností se během pár minut roznesla příjemná kokosová vůně. 

Díky dvěma knotům svíčka hoří rovnoměrně a nevznikají tolik známé propálené ďolíčky středem svíčky. Po dvou hodinách hoření ze svíčky neubylo nic (nebo to nebylo na první pohled vidět). Sfoukla jsem ji a šla spát. Druhý den jsem ji zapálila hned ráno, po 16cti hodinách hoření se konečně ve vosku zaleskl kousek alobalu. Napětí a nedočkavost stoupala, ale říkala jsem si "nebuď blbá, nerozryješ si celou svíčku jen kvůli pár hodinám čekání". 

Chodila jsem kolem ní a společně se synem ji sledovala (malého fascinují plamínky). Po večeři, koupání a uložení Matyáška jsem se uložila na sedačku a koukala na film. Bylo vidět, že vosk pomalu mizí, ale pořád to nebylo ono.

Další hodina uplynula a nic, takže jsem si šla vyčistit zuby a že svíčku sfouknu a budu pokračovat další den a k mému překvapení už na povrchu plaval balíček alobalu. Radostí jsem vyjekla a umívala jsem se jak idiot.

Úsměv mě však brzo přešel. Ti kdo mě znají už vědí (občas rychlejí konám než myslím, ale za to nemůžu - máme to v genech :-D ), takže jsem vařící alobal chytla do ruky a pohazovala si s ním, obě dlaně spálený, takže než jsem se pustila do rozbalování, musela jsem si ruky zchladit pod kohoutkem. Já vím, jsem šikovná.. nemusíte mi to připomínat ( :-D ) !

Tadááá.. A je tu.. překrásný, úžasný.. MŮJ!!

Na každém prstýnku je přitavený kód podle někož na stránkách www.diamantovesvicky.cz zjistíte z čeho je Váš prstýnek vyrobený. Mě to bylo jedno, ale nakonec jsem tam kód přece jen zadala (i když vím co punc 925 znamená). Lesklý, stříbrný prstýnek osázený 32 malými a 1 velkým zirkonem.

Diamantové svíčky můžu všem doporučit. Je to něco neobvyklého, jedinečného a to čekání na malý poklad má své kouzlo. Držím tvůrkyním i tvůrcům tohoto úžasného nápadu pěsti a přeju hodně štěstí, zákazníků a úsměvů na rtech.

Den kdy se mi domů vrátila láska

Po pár letech zpátky na místě činu - Nemocnice Ivančice. Oddělená od okolního světa, s bílou čokoládou v ruce a velkou cestovkou pod nohama jsem vyčkávala na příjem. Čekala mě operace kolene, po hodině už jsem se převlíkala do pyžama a očekávala oběd (mimochodem výborný, protože v naší nemocnici vaří opravdu skvěle). K mému překvapení jsem měla štěstí na úžasnou, skvělou spolubydlící kterou tímto zdravím a za všechno jí děkuji. Druhý den se šlo na věc - pod práškama jsem se vezla na posteli po chodbě a pohledy kolemjdoucích mi byli u .... , hlavně už jsem to chtěla mít za sebou a znovu skákat přes kaluže. Skvělý, sehraný personál v nemocnici mi do žíly vpíchl další oblbovák. 

Rozhovor s anestezioložkou:

 "Co ráda pijete"?

"Jéégra"

"Tak tohle bude ještě lepší jízda, krásné sny slečno Žaludová."

Probudila jsem se na dospávacím pokoji zmatená, roztěkaná a s největší kocovinou v životě. Dostala jsem do žil injekci od bolesti a za chvilku už jsem se vezla na pokoj č.12. Pozdravila unavenou spolubydlící a usnula. Často jsem se budila kontrolovala hodiny, snědla kus studenstské pečeti, poslouchala písničky, volala celému seznamu kontaktů (ale ani na jeden rozhovor si nepamatuju). 

Celý den mám jak za sklem - hodně zmatený. Každá z návštěv mi něco donesla, takže kalorické tabuky mohli jít stranou "měla jsem hlad"! :-D 

Další den ráno po vizitě jsem byla propuštěná domů.

Těch pár dní bez mého malého štěstí mi připadaly jako věčnost. Pro někoho jsem sobec pro někoho člověk, co si jde za svými sny. Laserovou operací to začalo a operací kolene skončilo. Matyášek byl u svého tatínka a i když jsem věděla, že je v pořádku a nic se mu nestane, padali na mě chmury.  Každou chvilku jsem s maličkým byla v kontaktu a viděla i pár fotek, tak proč tohle všechno? Nikdy dřív jsme od sebe nebyli odloučeni na tak dlouhou dobu. Den za dnem jsem byla blíž ke dni D. Těšila jsem se na to až mě znovu chytne kolem krku a dá mi jeho speciální oslintanou pusinku.

Život se čtyřma nohama není žádné peříčko když máte dítě a psí slečnu. Týden po operaci jsem byla doma sama resp. opečovávaná rodinou (abych si jen nestěžovala, starali se o mě jak o královnu a k tomu jsem si mohla užívat ve své "cukrové bublině"), ale to veselé švitoření, poskakování, povídání, tulení a v neposlední řadě štěkání mi chybělo (ano.. podařilo se mi do jedné věty vcucnout Máťu i Claire)! :-D Takže jsem si dlouhé dny zkracovala spánkem, filmy, pohádkami a poslední 3 dny kdy už to fakt nešlo vydržet jsem se vžila do virtuální rodinky (The Sims 4).

Dočkala jsem se!!

Po výborném obědě v pizzerii jsem si s našima dojela pro mého nejdražšího. Slzy v očích, srdce zaplavené láskou a obrovský pocit úlevy mě v tu chvíli provázeli.

Navštívili jsme i prababičku, které bylo po nás taky smutno. Tam mě chtěla láskou sníst moje milovaná Clairuška, kterou jsem si domů odvezla o den později.

Doma.. 

Pusinky, objetí a tulení nebrali konce. Všechny špatné myšlenky, chvíle,.. byli ta tam. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teprve tím dlouhým odloučením jsem si uvědomila jak krásné je být mámou. Titul máma je ten nejcennější v životě a já si toho nesmírně vážím. Teď když dopisuju tento článek jako ohlédnutí za měsícem lednem, můj maličký právě spokojeně spinká v postýlce za mými zády a nechává si něco krásného zdát.

A ještě bych se ráda podělila o pár fotek..