Po pár letech zpátky na místě činu - Nemocnice Ivančice. Oddělená od okolního světa, s bílou čokoládou v ruce a velkou cestovkou pod nohama jsem vyčkávala na příjem. Čekala mě operace kolene, po hodině už jsem se převlíkala do pyžama a očekávala oběd (mimochodem výborný, protože v naší nemocnici vaří opravdu skvěle). K mému překvapení jsem měla štěstí na úžasnou, skvělou spolubydlící kterou tímto zdravím a za všechno jí děkuji. Druhý den se šlo na věc - pod práškama jsem se vezla na posteli po chodbě a pohledy kolemjdoucích mi byli u .... , hlavně už jsem to chtěla mít za sebou a znovu skákat přes kaluže. Skvělý, sehraný personál v nemocnici mi do žíly vpíchl další oblbovák.
Rozhovor s anestezioložkou:
"Co ráda pijete"?
"Jéégra"
"Tak tohle bude ještě lepší jízda, krásné sny slečno Žaludová."
Probudila jsem se na dospávacím pokoji zmatená, roztěkaná a s největší kocovinou v životě. Dostala jsem do žil injekci od bolesti a za chvilku už jsem se vezla na pokoj č.12. Pozdravila unavenou spolubydlící a usnula. Často jsem se budila kontrolovala hodiny, snědla kus studenstské pečeti, poslouchala písničky, volala celému seznamu kontaktů (ale ani na jeden rozhovor si nepamatuju).
Celý den mám jak za sklem - hodně zmatený. Každá z návštěv mi něco donesla, takže kalorické tabuky mohli jít stranou "měla jsem hlad"! :-D
Další den ráno po vizitě jsem byla propuštěná domů.
Těch pár dní bez mého malého štěstí mi připadaly jako věčnost. Pro někoho jsem sobec pro někoho člověk, co si jde za svými sny. Laserovou operací to začalo a operací kolene skončilo. Matyášek byl u svého tatínka a i když jsem věděla, že je v pořádku a nic se mu nestane, padali na mě chmury. Každou chvilku jsem s maličkým byla v kontaktu a viděla i pár fotek, tak proč tohle všechno? Nikdy dřív jsme od sebe nebyli odloučeni na tak dlouhou dobu. Den za dnem jsem byla blíž ke dni D. Těšila jsem se na to až mě znovu chytne kolem krku a dá mi jeho speciální oslintanou pusinku.
Život se čtyřma nohama není žádné peříčko když máte dítě a psí slečnu. Týden po operaci jsem byla doma sama resp. opečovávaná rodinou (abych si jen nestěžovala, starali se o mě jak o královnu a k tomu jsem si mohla užívat ve své "cukrové bublině"), ale to veselé švitoření, poskakování, povídání, tulení a v neposlední řadě štěkání mi chybělo (ano.. podařilo se mi do jedné věty vcucnout Máťu i Claire)! :-D Takže jsem si dlouhé dny zkracovala spánkem, filmy, pohádkami a poslední 3 dny kdy už to fakt nešlo vydržet jsem se vžila do virtuální rodinky (The Sims 4).
Dočkala jsem se!!
Po výborném obědě v pizzerii jsem si s našima dojela pro mého nejdražšího. Slzy v očích, srdce zaplavené láskou a obrovský pocit úlevy mě v tu chvíli provázeli.
Navštívili jsme i prababičku, které bylo po nás taky smutno. Tam mě chtěla láskou sníst moje milovaná Clairuška, kterou jsem si domů odvezla o den později.
Doma..
Pusinky, objetí a tulení nebrali konce. Všechny špatné myšlenky, chvíle,.. byli ta tam. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teprve tím dlouhým odloučením jsem si uvědomila jak krásné je být mámou. Titul máma je ten nejcennější v životě a já si toho nesmírně vážím. Teď když dopisuju tento článek jako ohlédnutí za měsícem lednem, můj maličký právě spokojeně spinká v postýlce za mými zády a nechává si něco krásného zdát.
A ještě bych se ráda podělila o pár fotek..
Žádné komentáře:
Okomentovat