Sebeláska

Po několika měsících bych se ráda vrátila ke všemu co mám ráda a k tomu patří i psaní. Mám za sebou krásný rok 2016, během kterého jsem poznala spoustu zajímavých lidí, začala se aktivněji věnovat sama sobě, zkoušet nové věci, znovu běhat (i když po dvou operacích kolene už to není hitparáda jako kdysi) a jezdit na extrémní překážkové závody.

Od začátku roku 2017 je všechno trošku jinak, přestávala jsem být psychicky v pohodě, měla jsem neustále problémy, spoustu zařizování po doktorech, úřadech a moje vyrovnanost, nadhled a především síla mě začali opouštět. Přestala jsem vyrábět lapače snů a zavírala jsem se před okolním světem doma. Rozpadl se mi vztah s někým, kdo pro mě neskutečně moc znamenal a když už toho všeho bylo moc a nakupilo se to, začalo to ve mě řvát,řekla jsem si DOST! Takhle to přece dál nejde..

  "nemůžeš pořád jenom fňukat!"

Snažím se jít do sebe, znovu běhám, po malých krůčcích se vracím k tvoření a byla jsem i na prvních závodech letos 1. Predator RUN Plzeň a 2. Night Run & Avon běh Brno.
Umístění v žebříčku pro mě není důležité, hlavní je - DOBĚHNOUT, užít si to a nevzdát to.

Koleno je velkým handicapem, ale nebudu se vymlouvat, protože bojuju a jsem na sebe

pyšná!! Podpora kamarádů i ostatních běžců a atmosféra závodů, to je něco, co by si měl

každý zkusit a alespoň jednou v životě to zažít.

Brouzdala jsem po netu a náhodně narazila na pana spisovatele Miguel don Ruiz (nemám ráda tzv. "počešťování" zahraničních jmen), který mimo další tituly napsal i knížku "Čtyři dohody", která mě uchvátila..

*Nehřešte slovem.

*Neberte si nic osobně.

*Nevytvářejte si žádné domněnky.

*Dělejte vše tak, jak nejlépe dovedete.

Knížku jsem přečetla jak se říká jedním dechem a tyto 4 zásady mi připadají velice rozumné a relativně jednoduché (v jednoduchosti je síla) a z téhle knihy si člověk odnese spoustu informací a je jen na něm jestli si je vezme k srdci nebo po dočtení knížky a uložení do knihovny si na ni už nikdy nevzpomene. Mě pomohla v tom, abych našla samu sebe, začala si zdravě důvěřovat a přitom se snažila naučit pochopit i respektovat odlišné chování jiných lidí.

Už nejsem malá holka abych snila o princi na bílém koni a snažila se věřit tomu, že každá pohádka má svůj happy end. Bohužel to tak není, ale člověk si musí zachovat jistou dávku hrdosti, pokory a hlavně, hlavně se musí naučit mít sám sebe rád, protože když se nemáte rádi, nemůžete jít dál.
Proto jsem se rozhodla, že od září nastoupím dálkově do školy a dodělám si potřebné vzdělání a pak, třeba časem si začnu plnit i své větší sny a budu mít větší cíle. Když člověk spadne na dno, není to konec světa, alespoň se má od čeho odrazit, jít dál a nevláčet s sebou všechny křivdy světa.

Když je mi nejhůř, sednu si k notebooku, otevřu si plechovku vychlazené coca-coli (balzám na všechny neduhy), zapálím si svíčku a píšu.. úplně mi nezáleží na tom o čem, dnes to třeba bylo ohlédnutí za rokem 2016 a první "půlkou" roku 2017, ale.. moc mi to pomáhá.

„Jestliže nebudeme hřešit slovem, brát si všechno osobně a vytvářet domněnky a jestliže uděláme vždy vše, jak nejlépe dovedeme, pak budeme mít krásný život.“

P.S. Na cestě už mám po skvělé předchozí zkušenosti další knížky:

* Přestaň se bát - Toltécký průvodce ke svobodě a radosti

* Láska, vztahy a přátelství

* Toltécké umění života a smrti - Příběh objevování

* Toltécká proroctví

Proč to nemá happy end?

Tohle je konec? 

Co Ti na mě vadí?

Jakto, že už mě nemáš rád?

Co jsem udělal/a špatně?

Budeme kamarádi? 

Proč?

Takhle a mnohdy i záhadněji končí vztahy. Sen o dokonalém životě s téměř dokonalým partnerem se rozplynul jak pára nad hrncem a Vy vstupujete do chladné reality. Hlavou se Vám honí spousta myšlenek, cítíte se na dně, máte rozervané srdce a ptáte se sami sebe "Proč můj příběh nemá šťastný konec"? 

Když pominou všechny fáze jako je smutek, vztek, agrese, zavření se doma s kýblem zmrzliny na klíně,.. Začnete si užívat pocit svobody, ale na jak dlouho? Jak dlouho vlastně člověk dokáže být sám? Tak se jako většina lidí v moderní době zaregistrujete na kdemožných seznamkách (v lepším případě vyrazíte "do světa") a celý kolotoč začne nanovo. 

"Ahoj, jak se máš?"

Celkem běžná věta kterou nikdo, nikoho neurazí. Ale v dnešní době si spousta lidí asi potřebuje něco dokázat a tak hned za pozdravem na Vás vybafne fotka (myslím, že spousta z Vás ví o čem mluvím a tak nemusím dál rozvádět).. *píp*, *píp*, *píp* :-D 

Jak dlouho člověk musí hledat než najde toho pravého? Někoho s kým by chtěl zažít to, o čem sní celý život? Ale hlavně, jak být šťastný ve vztahu když už v životě zažil tolik zklamání a protějšku nedokáže důvěřovat tak, jako když se bláznivě zamiloval poprvé a do všeho se vrhal po hlavě (?) .

Nedávno jsem narazila na "Desatero šťastného partnerství" a musím říct, že dlouho mě nic tak nepobavilo jako právě tento článek. Nechci se nikoho dotknout, ale copak se dá vztah poskládat podle nějakého žebříčku? Každý člověk má jiné touhy, očekávání, zájmy. V tom jsme každý jedinečný. 

Tyto články, romantické filmy nám jen nasazují růžové brýle, se kterými vidíme svět takový jaký bysme si přáli ne takový jaký doopravdy je. My ženy (přiznejme si to) máme sklony k snění a jakmile náš milý nedosahuje kvalit filmových hrdinů, jsme zklamané a umíme to protějšku dát pořádně sežrat. 

Podle čeho poznáte že je to ten pravý a jak si ho vůbec vybrat? V případě seznamek to je jak v second handu. Přehrabování se mezi oblečením které se Vám líbí a pak mezi tím, co byste si na sebe v životě nevzali. Smutná realita. Denně Vám napíše několik desítek protějšků a když nesplníte jejich očekávání - pošlete je do háje (nejlíp bez rozloučení). Ale.. nechci všechny házet do jednoho pytle. 

Když narazíte na někoho, s kým si dokážete psát i několik hodin v kuse už to rozhodně stojí za zvážení a pak přijde otázka "Nechceš zajít na kafe" a Vám v hlavě začne blikat pomyslný červený majáček. Leknete se toho, že nevíte co na druhé straně sedí za člověka a máte strach z dalšího zklamání, protože každý z nás už má nějaký vztah za sebou a většinou si z něj odnese jen to špatné a začne srovnávat.

Po nějaké době si řeknete, že jste tomu člověku možná měl/a dát šanci, ale už to nejde, je pozdě. Buď ztratí zájem, pozná někoho jiného nebo se prostě a jednoduše neozve.

Takže znovu sednete k PC a hledáte..

..

..

..

A když se nenajde nikdo zajímavý, prostě a jednoduše smažete profil. Naučíte se mít rádi takový jací jste, obklopíte se skvělými kamarády, rodinou, domácími mazlíčky a se zmrzlinou na klíně si pustíte další romantickou slaďárnu u které uroníte slzičku a půjdete dál.. jen ne ruku v ruce s někým, ale sami. 

Neužírejte se otázkami "Coby, kdyby"?  Usmějte se a užívejte.

NENÍ ostudou být SÁM! ;-)

Život je moc krátký na to, aby se člověk trápil, protože za každým mrakem se skrývá slunce a neštěstí naštěstí nosí střepy ze kterých své štěstí můžete znovu slepit.

Až bude nejhůř..

Posledních pár dnů pro mě bylo psychicky i fyzicky náročných. I když jsem měla naspáno (do zásob dá se říct) byla jsem bez energie a chodila "jak tělo bez duše". Říkala jsem si že takhle to dál nejde a přála si změnu alespoň v počasí (déšť a mlha na náladě opravdu nepřidají) a světe div se, ono to vyšlo!

Když jsem se dnes ráno probudila a otevřela oči, cítila jsem se líp. Oknem ke mě totiž průsvitaly první ranní sluneční paprsky. Vyplížila jsem se z ložnice od spícího prcka, oblékla si župan a vyrazila dobíjet energii ven. Zaplavil mě pocit štěstí a najednou jsem měla energie na rozdávání, takže jsem si dala kratší rozcvičku a vrátila se domů. Matyášek si dneska dával se vstáváním pěkně na čas. 

Ihned po snídani jsme vyrazili na procházku (ten pocit když si dáte jen svetr a vyrazíte ven). Sluníčko hřálo a ve vzduchu se nesla sladká vůně prvního jarního kvítí. Matyášek spokojeně capal a prozpěvoval si, Clairuška ho bedlivě hlídala a já? Kde jinde než s foťákem v ruce jsem to všechno dokumentovala. 

Na to, že má Matyášek 2 roky a pár měsíců dokáže ujít velké vzdálenosti takže dnešní procházka byla jedna z těch delších. Unavení jsme se vrátili na louku, kam chodíme pozorovat včelky a nahřívat se (jedno z našich míst, kde téměř nefouká). Je zvláštní jak zvířata reagují na cizí narušitele když vycítí, že jim nechcete ublížit, poletují a nemají důvod Vám jakkoliv škodit. O tomhle už jsem se přesvědčila několikrát a tak jsou naše výlety za včelkama čímdál častější.

Vedle marignotky s úly jsme objevili prázdné plástve, které Matyáška zaujali a vyrazil je prozkoumat. 

 

A později kdy už byl maličký opravdu úplně utahaný a protíral si očička jsem vytáhla šátek ve kterém během pár minut spokojeně usnul.

Jediné co mě tady v okolí mrzí je názor na šátky, nošení a opovrhování vším co se trošku liší od "normálu". Jsem matka tyranka co nenechá dítě chodit když má nožičky,.. No, komedie na vesnici. Někdo musí být jiný. Znovu se mi na tváři objevil ten poťouchlý úsměv když jsem si vzpomněla na to, co se o nás říká.. :-D

Za pár dnů se můžete těšit na článek který se bude týkat právě alternativního způsobu (ne)výchovy, montessori aktivitách a spoustě dalšího. 

Diamantové svíčky

Před pár dny se mi do rukou dostala obrovská, krásná a kokosem vonící "Diamantová svíčka". 

Ptáte se v čem je její kouzlo? Každá svíčka totiž ukrývá prstýnek. Jsou dvě edice - standart a exclusive. Rozdíl mezi nimi není jen v ceně, ale i v hodnotě ukrývaného prstýnku. Svíčky z edice standart ukrývají kromě prstýnků s diamantem, zlata, stříbra i prstýnky z chirurgické ocele (dříve i bižuterii), oproti tomu ve svíčce z edice exclusive najdete prstýnek minimálně stříbrný, dále pak zlatý nebo s diamantem.

Byla jsem nedočkavá, takže jsem po pár minutách koukání svíčku zapálila. Místností se během pár minut roznesla příjemná kokosová vůně. 

Díky dvěma knotům svíčka hoří rovnoměrně a nevznikají tolik známé propálené ďolíčky středem svíčky. Po dvou hodinách hoření ze svíčky neubylo nic (nebo to nebylo na první pohled vidět). Sfoukla jsem ji a šla spát. Druhý den jsem ji zapálila hned ráno, po 16cti hodinách hoření se konečně ve vosku zaleskl kousek alobalu. Napětí a nedočkavost stoupala, ale říkala jsem si "nebuď blbá, nerozryješ si celou svíčku jen kvůli pár hodinám čekání". 

Chodila jsem kolem ní a společně se synem ji sledovala (malého fascinují plamínky). Po večeři, koupání a uložení Matyáška jsem se uložila na sedačku a koukala na film. Bylo vidět, že vosk pomalu mizí, ale pořád to nebylo ono.

Další hodina uplynula a nic, takže jsem si šla vyčistit zuby a že svíčku sfouknu a budu pokračovat další den a k mému překvapení už na povrchu plaval balíček alobalu. Radostí jsem vyjekla a umívala jsem se jak idiot.

Úsměv mě však brzo přešel. Ti kdo mě znají už vědí (občas rychlejí konám než myslím, ale za to nemůžu - máme to v genech :-D ), takže jsem vařící alobal chytla do ruky a pohazovala si s ním, obě dlaně spálený, takže než jsem se pustila do rozbalování, musela jsem si ruky zchladit pod kohoutkem. Já vím, jsem šikovná.. nemusíte mi to připomínat ( :-D ) !

Tadááá.. A je tu.. překrásný, úžasný.. MŮJ!!

Na každém prstýnku je přitavený kód podle někož na stránkách www.diamantovesvicky.cz zjistíte z čeho je Váš prstýnek vyrobený. Mě to bylo jedno, ale nakonec jsem tam kód přece jen zadala (i když vím co punc 925 znamená). Lesklý, stříbrný prstýnek osázený 32 malými a 1 velkým zirkonem.

Diamantové svíčky můžu všem doporučit. Je to něco neobvyklého, jedinečného a to čekání na malý poklad má své kouzlo. Držím tvůrkyním i tvůrcům tohoto úžasného nápadu pěsti a přeju hodně štěstí, zákazníků a úsměvů na rtech.

Den kdy se mi domů vrátila láska

Po pár letech zpátky na místě činu - Nemocnice Ivančice. Oddělená od okolního světa, s bílou čokoládou v ruce a velkou cestovkou pod nohama jsem vyčkávala na příjem. Čekala mě operace kolene, po hodině už jsem se převlíkala do pyžama a očekávala oběd (mimochodem výborný, protože v naší nemocnici vaří opravdu skvěle). K mému překvapení jsem měla štěstí na úžasnou, skvělou spolubydlící kterou tímto zdravím a za všechno jí děkuji. Druhý den se šlo na věc - pod práškama jsem se vezla na posteli po chodbě a pohledy kolemjdoucích mi byli u .... , hlavně už jsem to chtěla mít za sebou a znovu skákat přes kaluže. Skvělý, sehraný personál v nemocnici mi do žíly vpíchl další oblbovák. 

Rozhovor s anestezioložkou:

 "Co ráda pijete"?

"Jéégra"

"Tak tohle bude ještě lepší jízda, krásné sny slečno Žaludová."

Probudila jsem se na dospávacím pokoji zmatená, roztěkaná a s největší kocovinou v životě. Dostala jsem do žil injekci od bolesti a za chvilku už jsem se vezla na pokoj č.12. Pozdravila unavenou spolubydlící a usnula. Často jsem se budila kontrolovala hodiny, snědla kus studenstské pečeti, poslouchala písničky, volala celému seznamu kontaktů (ale ani na jeden rozhovor si nepamatuju). 

Celý den mám jak za sklem - hodně zmatený. Každá z návštěv mi něco donesla, takže kalorické tabuky mohli jít stranou "měla jsem hlad"! :-D 

Další den ráno po vizitě jsem byla propuštěná domů.

Těch pár dní bez mého malého štěstí mi připadaly jako věčnost. Pro někoho jsem sobec pro někoho člověk, co si jde za svými sny. Laserovou operací to začalo a operací kolene skončilo. Matyášek byl u svého tatínka a i když jsem věděla, že je v pořádku a nic se mu nestane, padali na mě chmury.  Každou chvilku jsem s maličkým byla v kontaktu a viděla i pár fotek, tak proč tohle všechno? Nikdy dřív jsme od sebe nebyli odloučeni na tak dlouhou dobu. Den za dnem jsem byla blíž ke dni D. Těšila jsem se na to až mě znovu chytne kolem krku a dá mi jeho speciální oslintanou pusinku.

Život se čtyřma nohama není žádné peříčko když máte dítě a psí slečnu. Týden po operaci jsem byla doma sama resp. opečovávaná rodinou (abych si jen nestěžovala, starali se o mě jak o královnu a k tomu jsem si mohla užívat ve své "cukrové bublině"), ale to veselé švitoření, poskakování, povídání, tulení a v neposlední řadě štěkání mi chybělo (ano.. podařilo se mi do jedné věty vcucnout Máťu i Claire)! :-D Takže jsem si dlouhé dny zkracovala spánkem, filmy, pohádkami a poslední 3 dny kdy už to fakt nešlo vydržet jsem se vžila do virtuální rodinky (The Sims 4).

Dočkala jsem se!!

Po výborném obědě v pizzerii jsem si s našima dojela pro mého nejdražšího. Slzy v očích, srdce zaplavené láskou a obrovský pocit úlevy mě v tu chvíli provázeli.

Navštívili jsme i prababičku, které bylo po nás taky smutno. Tam mě chtěla láskou sníst moje milovaná Clairuška, kterou jsem si domů odvezla o den později.

Doma.. 

Pusinky, objetí a tulení nebrali konce. Všechny špatné myšlenky, chvíle,.. byli ta tam. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teprve tím dlouhým odloučením jsem si uvědomila jak krásné je být mámou. Titul máma je ten nejcennější v životě a já si toho nesmírně vážím. Teď když dopisuju tento článek jako ohlédnutí za měsícem lednem, můj maličký právě spokojeně spinká v postýlce za mými zády a nechává si něco krásného zdát.

A ještě bych se ráda podělila o pár fotek..

"Nový život aneb jak chodím nahá po světě"

Přišlo mi velké množství dotazů ohledně laserové operace a já se rozhodla odpovědět všem hromadně. 

Celý příběh začal jedním telefonátem na call centrum Evropské oční kliniky Lexum. Slečnu zajímalo jak se jmenuji, kolik mi je, jakou mám vadu, kolik dioptrií, jestli nejsem těhotná nebo nemáme v rodině jinou dědičnou vadu než krátkozrakost (resp. šedý zákal,..). Všechny dotazy jsem zodpověděla a domluvili jsme se na osobní návštěvě která bude zahrnovat už i předoperační vyšetření.

Věděla jsem že po vyšetření den neuvidím - díky rozkapání očí, takže jsem si domluvila hlídání pro malého a snažila se na to všechno myslet co nejméně (když přemýšlím - nespím). Pár dnů před domluvenou návštěvou mi zazvonil telefon a tam slečna, která se mi omlouvala za paní doktorku která měla vyšetření provést že onemocněla. Domluvili jsme se na náhradním termínu (o pár dnů později v 7 ráno).

Večer před vyšetřením jsem se převalovala v posteli a poslední podívání na mobil bylo o půl 3 ráno. Na to, že jsem už v sedm měla být na klinice bylo vstávání o pár hodin později opravdu problém. Na recepci se mě ujala sympatická slečna, odpověděla jsem na pár otázek a dostala papíry na vyplnění. Vypsané jsem jí je zase vrátila a čekala na to, co se bude dít. Po pár minutách se pro mě do čekárny stavila sestřička a odvedla mě do tmavé místnosti, na třech přístrojích mi oči vyšetřila a vše si poctivě zapisovala. Jediné nepříjemné vyšetření bylo měření nitroočního tlaku (tonometrie). Sestra se se mnou rozloučila a odvedla mě zpět do čekárny.

Po chvilce došel doktor, podal mi ruku a představil se. V místnosti kam mě dovedl byla spousta světel, přístrojů a hlavně celá místnost byla jasně bílá. Vyšetření bylo jak z jiné dimenze - různé barvy, písmena, čísla,.. vyšetření zkoumalo mozkové hemisféry.
Jako další přišel test na slzivost očí (Schirmenův test), který se provádí tak, že Vám pod oční víčka zasunou dva papírky, které tam jsou ještě dalších 5 minut. Řezání, pálení, pláč, ale dá se to VYDRŽET!

Rozkapání očí je poslední štafetou v náročných 2-3 hodinách. Doporučila bych je všem lidem se závislostí na elektronických "mašinkách" bez kterých by v této době lidstvo neexistovalo ( :-D ) .
Na hodinu zavřít oči, pohrávat si s vlastními myšlenkami a těšit se na to, že se Vám o pár dnů později změní život.
Vaše oči se za tu hodinu na kapičkách změní k nepoznání, stačilo když pro mě dojel můj doprovod na kliniku, bafl na mě a pak nevím kdo se koho vlastně lekl víc, ale začal se mi strašně smát.
OPRAVDU VŮBEC NETUŠÍM PROČ?! :-D

Při posledním vyšetření už jsem seděla u paní doktorky, který mi ukazovala na modelu oka jak bude operace probíhat (moc jsem toho neviděla, ale její hlas byl táák uklidňující). Pak už jen stačilo podepsat souhlas s přenosem osobních údajů a sečíst celkovou cenu operace.
Podala mi ruku, popřála hodně štěstí a se sestrou která si mě odvedla na recepci jsem se domluvila na termínu zákroku - 11.1.2016. Po odchodu z kliniky jsem přehlédla sloup - nechybělo moc a odnesla jsem si kromě obrovských zorniček také bouli na čele.

Po návratu domů jsem si musela udělat fotku na památku - aby na mě Matyášek měl nějakou tu veselou vzpomínku samozřejmě! ;-)

Komplikace? 

Odpoledne 7.1. mi zvoní mobil a tak slečna z recepce "Slečno Žaludová, moc se Vám omlouváme, ale budeme muset zákrok přesunout z důvodu omezení el.proudu". Zákrok jsme přesunuli na 13.1. Ti kdo mě znají vědí, že jsem tak těžko nesu podobné odklady. Takže první co jsem udělala bylo to, že jsem si nalila panáka a pokusila se to nějak vstřebat (děkuji všem kterých se to týká za podporu!).

DEN "D" !

Začal tím, že jsem si o půl 2 ráno nalila dva panáky (na zákrok jsem měla dojít odpočatá a bez nich bych to nezvládla). Probudila jsem se ve skvělé, avšak napjaté náladě. Těšila jsem se, ale zároveň bála - příšerná kombinace. Dopoledne jsem proležela, poslouchala mé oblíbené uklidňovací melodie od Yiruma, ucucávala džus a s lehkou dávkou sentimentu jsem vyrazila vstříc novému životu.

Hodina "H" se přiblížila! Společně s rodiči jsem sedla do auta a vyrazili jsme směr Brno. 

Ráda bych napsala, že jsem cestu prožila bez komplikací, ale to by to nebyla rodina Žaludovic aby neměli něco extra.. :-D

V Bohunicích nám auto škytlo a už je nebylo možné nastartovat, po prozkoumání taťka zjistil že jsme někde ztratili klínový řemen (po odtlačení auta na parkoviště) PANIKA! Co teď? Za chvilku mám být na klinice? Co budeme dělat?

Jeden telefonát, zjištění té správné šaliny a mise mohla pokračovat. Teď jsem za tuhle "malou" nehodu vděčná, protože jsem se uklidnila a společně s mamkou a mým věrným plyšákem pandou jsme dojeli na místo (taťka mezitím na parkovišti opravil našeho malého červeného Matýska).

Na recepci jsem zaplatila operaci, podepsala papíry a usadila se na sedačku. Po pár minutách jsem zaslechla své jméno a už tu byla sestřička podávající mi ruku na přivítanou. Pusa na rozloučenou, poplivání pro štěstí a šlo se na věc. Návleky na nohy, oblečení do jednorázového modro-zeleného pláště, slušivá čepička k tomu, uložení na ultra pohodlnou lenošku a jako bonus tabletka Lexaurinu s minerálkou. Sestřička mi co 10 minut chodila kapat do očí různé kapky, po asi 3/4 hodině už přišla řada i na znecitlivující kapky, které mi kapala po pěti minutách asi 4x.

Když došla naposledy vzala mě za ruku a odvedla na sál. Tam jsem se seznámila se svým operatérem MUDr. Jakubem Ventrubou, prohlédl mi naposledy oči a už mě vedl za ruku na sál. Položila jsem se na lehátko a jako žížala zaplula pod laser. 

Začalo se pravým okem - levé mě zalepili. Doktor vysvětloval co se bude dít a ptal se jestli mám nějaké otázky? Otázku "Kolik Vás je na sále?" asi vážně nečekal, odpověděl "pět" a společně se sestrou se zasmál. A je to tu.. za chvilku uvidíš (tahle věta mi běhala hlavou).

První laser se "nacucl" na oko jak přísavka - nic jsem neviděla a šíleně to tlačilo (tlak do oka, hlavy, pískání v uších), v náručí jsem mačkala pandu a místního plyšáka - Lexíka, vnímala uklidňující hlas doktora, který mě uklidňoval a odpočítával 15 vteřin. Poté se laser "odlepil" a mě zalil pocit obrovské úlevy a dodatek od doktora, že teď už jsou dioptrie pryč mě ještě víc nakopla). Viděla jsem jen bíle, nic víc, po chvilce to ustávalo a měla jsem se soustředit na zelené světlo. Druhý laser opálil rohovku až na zápach jsem to nijak nevnímala. Soustředit se na červený světlo, propláchnout oko, zahladit lamelu, pooperační kapky a jedno oko bylo HOTOVÉ.

Stejný průběh u druhého oka. Zákrok trval 15 minut. Vysoukala jsem se z pod laseru, posadila se a sice zamlženě, ale přece jsem na hodinách po těch dlouhých letech za skly poznala kolik je hodin.

Sestra mě znovu vzala za ruku a odvedla na půl hodiny zpátky na lenošku, na uši mi dala sluchátka s relaxační hudbou a povídáním o tom, jak o oči po operaci pečovat. A znovu tu byla, vedla mě za doktorem na kontrolní vyšetření. Byl velmi spokojen, předal mi kapky do očí, informace a už už mi podával ruku na rozloučenou. Zastavila jsem se a vypadlo ze mě - "Doktore, můžu Vás obejmout"?

Odložil kartu, objal mě a popřál hodně štěstí.

Po příjezdu domů jsem okamžitě usnula..

Děkuji celé své rodině, přátelům a v neposlední řadě celé klinice Lexum za splnění mého největšího snu.

Má cesta k seberealizaci..

Když by se Vás někdo zeptal "Kdo jsi".. Co byste odpověděli? Jsem máma, dcera, sestra, kamarádka, známá. Teď to vypadá jako bych sama sobě psala parte ( :-D ) , ale jak jinak to uspořádat aby to nevyznělo takhle podivně? 

Když se nad tím zamyslím, prožila jsem krásné dětství, divokou pubertu (obdivuju rodiče, že to se mnou zvládli - děkuji!), školu dokončila s vyznamenání, stala se psí mámou, zažila dva krásné vážné vztahy a z toho posledního si odnesla to nejkrásnější a to zdravého, krásného syna. A právě Matyášek naplnil mé srdce ryzí láskou a změnil mě v lepšího člověka. 

Když si prohlížím fotky na kterých má pár dnů, je mi do breku a přála bych si to všechno zažít ještě jednou, protože čas plyne moc rychle. Dny, týdny, měsíce, roky.. neskutečný. Jsme spolu téměř 28 měsíců, někomu by to připadlo jako věčnost, ale my maminky to vnímáme jinak. 

Jsem kreativní, tvůrčí a nebaví mě sedět jen tak na zadku a čekat na to až mi na účtu "přistane mateřská".

Začalo to založením stránky s názvem "Pí-Tý's creation", napadlo mě vyrábět mýdla a šumivé solné bombičky do koupele. Výrobní proces mě uchvátil a já přemýšlela nad tím, jak se vlastně mé výrobky budou někomu líbit nebo jestli si to všechno nemaluju až moc růžově.

Na výrobu jsem používala nejkvalitnější oleje, soli a esence v bio kvalitě. Po pár dnech se objevily první zákazníci a já měla radost, že se v dnešním uspěchaném světě najdou jedinci, kteří ještě dokážou ocenit poctivou ruční práci.

Bohužel tahle pohádka nemá "happy end", protože po pár měsících se ukázalo, že jsem na jednu složku v mýdlech alergická (při tepelné přípravě mýdel se používá hydroxid, který se po měsíci zrání vytrácí). Tím skončila výroba mýdel. Šumivé bombičky zase mnohdy nezvládli zacházení přepravce. Mrzelo mě to, ale nechtěla jsem to vzdát a stránky zrušit. 

Další tvůrčím nápadem byli knoflíčkové náušnice a brože.

Ty se bohužel nijak významně neuchytily. Bylo mi do pláče, ale nechtěla jsem to vzdát.

Na pár týdnů jsem se odmlčela sice bez zákazníků, ale plamínek naděje ve mě pořád ještě nevyhasl.

Mým dalším nápadem byli lapače snů, ještě ten večer jsem si zkoušela vyrobit kruh který jsem omotala jutou a pokoušela se jej proplést bavlnkou.

Nakonec přidala pár peříček a i když to rozhodně nebylo mistrovské dílo, byla jsem spokojená.

Další lapač už byl opět o něco hezčí (několikrát jsem ho rozstříhala, začala znova a hodně nad výpletem "pavučinky" přemýšlela)..

..a o pár dnů později už se můj v pořadí šestý lapač měl k světu. Byla jsem na sebe moc pyšná, protože po týdnu se mi podařilo něco v co jsem ani nedoufala..

..a můj milý (bráška) byl z lapače také nadšený. Chlubil se na facebooku a už téměř rok je ozdobou jeho pokoje.

Samotnou mě překvapilo jak rychle jsem se dostala do podvědomí okolí a zákazníci se hrnuli jeden za druhým. Po pár měsících přišlo i logo, razítko a v březnu to bude rok co jsem poprvé přišla s lapači do kontaktu, nedokážu si představit že by to mělo být někdy jinak. Výroba lapače potřebuje absolutní klid, soustředění a právě to mi v mém jinak dost rušném životě chybělo. 

Jsem neuvěřitelně šťastná a pyšná na to, co jsem dokázala a vděčím za to právě Vám. Už téměř ve 200 ložnicích visí jeden z mých lapačů. A díky našetřené částce jsem si mohla splnit svůj největší sen a po více jak deseti lety za skly brýlí vidím svět jinýma očima.

Petruš.. ♥