Má cesta k seberealizaci..

Když by se Vás někdo zeptal "Kdo jsi".. Co byste odpověděli? Jsem máma, dcera, sestra, kamarádka, známá. Teď to vypadá jako bych sama sobě psala parte ( :-D ) , ale jak jinak to uspořádat aby to nevyznělo takhle podivně? 

Když se nad tím zamyslím, prožila jsem krásné dětství, divokou pubertu (obdivuju rodiče, že to se mnou zvládli - děkuji!), školu dokončila s vyznamenání, stala se psí mámou, zažila dva krásné vážné vztahy a z toho posledního si odnesla to nejkrásnější a to zdravého, krásného syna. A právě Matyášek naplnil mé srdce ryzí láskou a změnil mě v lepšího člověka. 

Když si prohlížím fotky na kterých má pár dnů, je mi do breku a přála bych si to všechno zažít ještě jednou, protože čas plyne moc rychle. Dny, týdny, měsíce, roky.. neskutečný. Jsme spolu téměř 28 měsíců, někomu by to připadlo jako věčnost, ale my maminky to vnímáme jinak. 

Jsem kreativní, tvůrčí a nebaví mě sedět jen tak na zadku a čekat na to až mi na účtu "přistane mateřská".

Začalo to založením stránky s názvem "Pí-Tý's creation", napadlo mě vyrábět mýdla a šumivé solné bombičky do koupele. Výrobní proces mě uchvátil a já přemýšlela nad tím, jak se vlastně mé výrobky budou někomu líbit nebo jestli si to všechno nemaluju až moc růžově.

Na výrobu jsem používala nejkvalitnější oleje, soli a esence v bio kvalitě. Po pár dnech se objevily první zákazníci a já měla radost, že se v dnešním uspěchaném světě najdou jedinci, kteří ještě dokážou ocenit poctivou ruční práci.

Bohužel tahle pohádka nemá "happy end", protože po pár měsících se ukázalo, že jsem na jednu složku v mýdlech alergická (při tepelné přípravě mýdel se používá hydroxid, který se po měsíci zrání vytrácí). Tím skončila výroba mýdel. Šumivé bombičky zase mnohdy nezvládli zacházení přepravce. Mrzelo mě to, ale nechtěla jsem to vzdát a stránky zrušit. 

Další tvůrčím nápadem byli knoflíčkové náušnice a brože.

Ty se bohužel nijak významně neuchytily. Bylo mi do pláče, ale nechtěla jsem to vzdát.

Na pár týdnů jsem se odmlčela sice bez zákazníků, ale plamínek naděje ve mě pořád ještě nevyhasl.

Mým dalším nápadem byli lapače snů, ještě ten večer jsem si zkoušela vyrobit kruh který jsem omotala jutou a pokoušela se jej proplést bavlnkou.

Nakonec přidala pár peříček a i když to rozhodně nebylo mistrovské dílo, byla jsem spokojená.

Další lapač už byl opět o něco hezčí (několikrát jsem ho rozstříhala, začala znova a hodně nad výpletem "pavučinky" přemýšlela)..

..a o pár dnů později už se můj v pořadí šestý lapač měl k světu. Byla jsem na sebe moc pyšná, protože po týdnu se mi podařilo něco v co jsem ani nedoufala..

..a můj milý (bráška) byl z lapače také nadšený. Chlubil se na facebooku a už téměř rok je ozdobou jeho pokoje.

Samotnou mě překvapilo jak rychle jsem se dostala do podvědomí okolí a zákazníci se hrnuli jeden za druhým. Po pár měsících přišlo i logo, razítko a v březnu to bude rok co jsem poprvé přišla s lapači do kontaktu, nedokážu si představit že by to mělo být někdy jinak. Výroba lapače potřebuje absolutní klid, soustředění a právě to mi v mém jinak dost rušném životě chybělo. 

Jsem neuvěřitelně šťastná a pyšná na to, co jsem dokázala a vděčím za to právě Vám. Už téměř ve 200 ložnicích visí jeden z mých lapačů. A díky našetřené částce jsem si mohla splnit svůj největší sen a po více jak deseti lety za skly brýlí vidím svět jinýma očima.

Petruš.. ♥