"Nový život aneb jak chodím nahá po světě"

Přišlo mi velké množství dotazů ohledně laserové operace a já se rozhodla odpovědět všem hromadně. 

Celý příběh začal jedním telefonátem na call centrum Evropské oční kliniky Lexum. Slečnu zajímalo jak se jmenuji, kolik mi je, jakou mám vadu, kolik dioptrií, jestli nejsem těhotná nebo nemáme v rodině jinou dědičnou vadu než krátkozrakost (resp. šedý zákal,..). Všechny dotazy jsem zodpověděla a domluvili jsme se na osobní návštěvě která bude zahrnovat už i předoperační vyšetření.

Věděla jsem že po vyšetření den neuvidím - díky rozkapání očí, takže jsem si domluvila hlídání pro malého a snažila se na to všechno myslet co nejméně (když přemýšlím - nespím). Pár dnů před domluvenou návštěvou mi zazvonil telefon a tam slečna, která se mi omlouvala za paní doktorku která měla vyšetření provést že onemocněla. Domluvili jsme se na náhradním termínu (o pár dnů později v 7 ráno).

Večer před vyšetřením jsem se převalovala v posteli a poslední podívání na mobil bylo o půl 3 ráno. Na to, že jsem už v sedm měla být na klinice bylo vstávání o pár hodin později opravdu problém. Na recepci se mě ujala sympatická slečna, odpověděla jsem na pár otázek a dostala papíry na vyplnění. Vypsané jsem jí je zase vrátila a čekala na to, co se bude dít. Po pár minutách se pro mě do čekárny stavila sestřička a odvedla mě do tmavé místnosti, na třech přístrojích mi oči vyšetřila a vše si poctivě zapisovala. Jediné nepříjemné vyšetření bylo měření nitroočního tlaku (tonometrie). Sestra se se mnou rozloučila a odvedla mě zpět do čekárny.

Po chvilce došel doktor, podal mi ruku a představil se. V místnosti kam mě dovedl byla spousta světel, přístrojů a hlavně celá místnost byla jasně bílá. Vyšetření bylo jak z jiné dimenze - různé barvy, písmena, čísla,.. vyšetření zkoumalo mozkové hemisféry.
Jako další přišel test na slzivost očí (Schirmenův test), který se provádí tak, že Vám pod oční víčka zasunou dva papírky, které tam jsou ještě dalších 5 minut. Řezání, pálení, pláč, ale dá se to VYDRŽET!

Rozkapání očí je poslední štafetou v náročných 2-3 hodinách. Doporučila bych je všem lidem se závislostí na elektronických "mašinkách" bez kterých by v této době lidstvo neexistovalo ( :-D ) .
Na hodinu zavřít oči, pohrávat si s vlastními myšlenkami a těšit se na to, že se Vám o pár dnů později změní život.
Vaše oči se za tu hodinu na kapičkách změní k nepoznání, stačilo když pro mě dojel můj doprovod na kliniku, bafl na mě a pak nevím kdo se koho vlastně lekl víc, ale začal se mi strašně smát.
OPRAVDU VŮBEC NETUŠÍM PROČ?! :-D

Při posledním vyšetření už jsem seděla u paní doktorky, který mi ukazovala na modelu oka jak bude operace probíhat (moc jsem toho neviděla, ale její hlas byl táák uklidňující). Pak už jen stačilo podepsat souhlas s přenosem osobních údajů a sečíst celkovou cenu operace.
Podala mi ruku, popřála hodně štěstí a se sestrou která si mě odvedla na recepci jsem se domluvila na termínu zákroku - 11.1.2016. Po odchodu z kliniky jsem přehlédla sloup - nechybělo moc a odnesla jsem si kromě obrovských zorniček také bouli na čele.

Po návratu domů jsem si musela udělat fotku na památku - aby na mě Matyášek měl nějakou tu veselou vzpomínku samozřejmě! ;-)

Komplikace? 

Odpoledne 7.1. mi zvoní mobil a tak slečna z recepce "Slečno Žaludová, moc se Vám omlouváme, ale budeme muset zákrok přesunout z důvodu omezení el.proudu". Zákrok jsme přesunuli na 13.1. Ti kdo mě znají vědí, že jsem tak těžko nesu podobné odklady. Takže první co jsem udělala bylo to, že jsem si nalila panáka a pokusila se to nějak vstřebat (děkuji všem kterých se to týká za podporu!).

DEN "D" !

Začal tím, že jsem si o půl 2 ráno nalila dva panáky (na zákrok jsem měla dojít odpočatá a bez nich bych to nezvládla). Probudila jsem se ve skvělé, avšak napjaté náladě. Těšila jsem se, ale zároveň bála - příšerná kombinace. Dopoledne jsem proležela, poslouchala mé oblíbené uklidňovací melodie od Yiruma, ucucávala džus a s lehkou dávkou sentimentu jsem vyrazila vstříc novému životu.

Hodina "H" se přiblížila! Společně s rodiči jsem sedla do auta a vyrazili jsme směr Brno. 

Ráda bych napsala, že jsem cestu prožila bez komplikací, ale to by to nebyla rodina Žaludovic aby neměli něco extra.. :-D

V Bohunicích nám auto škytlo a už je nebylo možné nastartovat, po prozkoumání taťka zjistil že jsme někde ztratili klínový řemen (po odtlačení auta na parkoviště) PANIKA! Co teď? Za chvilku mám být na klinice? Co budeme dělat?

Jeden telefonát, zjištění té správné šaliny a mise mohla pokračovat. Teď jsem za tuhle "malou" nehodu vděčná, protože jsem se uklidnila a společně s mamkou a mým věrným plyšákem pandou jsme dojeli na místo (taťka mezitím na parkovišti opravil našeho malého červeného Matýska).

Na recepci jsem zaplatila operaci, podepsala papíry a usadila se na sedačku. Po pár minutách jsem zaslechla své jméno a už tu byla sestřička podávající mi ruku na přivítanou. Pusa na rozloučenou, poplivání pro štěstí a šlo se na věc. Návleky na nohy, oblečení do jednorázového modro-zeleného pláště, slušivá čepička k tomu, uložení na ultra pohodlnou lenošku a jako bonus tabletka Lexaurinu s minerálkou. Sestřička mi co 10 minut chodila kapat do očí různé kapky, po asi 3/4 hodině už přišla řada i na znecitlivující kapky, které mi kapala po pěti minutách asi 4x.

Když došla naposledy vzala mě za ruku a odvedla na sál. Tam jsem se seznámila se svým operatérem MUDr. Jakubem Ventrubou, prohlédl mi naposledy oči a už mě vedl za ruku na sál. Položila jsem se na lehátko a jako žížala zaplula pod laser. 

Začalo se pravým okem - levé mě zalepili. Doktor vysvětloval co se bude dít a ptal se jestli mám nějaké otázky? Otázku "Kolik Vás je na sále?" asi vážně nečekal, odpověděl "pět" a společně se sestrou se zasmál. A je to tu.. za chvilku uvidíš (tahle věta mi běhala hlavou).

První laser se "nacucl" na oko jak přísavka - nic jsem neviděla a šíleně to tlačilo (tlak do oka, hlavy, pískání v uších), v náručí jsem mačkala pandu a místního plyšáka - Lexíka, vnímala uklidňující hlas doktora, který mě uklidňoval a odpočítával 15 vteřin. Poté se laser "odlepil" a mě zalil pocit obrovské úlevy a dodatek od doktora, že teď už jsou dioptrie pryč mě ještě víc nakopla). Viděla jsem jen bíle, nic víc, po chvilce to ustávalo a měla jsem se soustředit na zelené světlo. Druhý laser opálil rohovku až na zápach jsem to nijak nevnímala. Soustředit se na červený světlo, propláchnout oko, zahladit lamelu, pooperační kapky a jedno oko bylo HOTOVÉ.

Stejný průběh u druhého oka. Zákrok trval 15 minut. Vysoukala jsem se z pod laseru, posadila se a sice zamlženě, ale přece jsem na hodinách po těch dlouhých letech za skly poznala kolik je hodin.

Sestra mě znovu vzala za ruku a odvedla na půl hodiny zpátky na lenošku, na uši mi dala sluchátka s relaxační hudbou a povídáním o tom, jak o oči po operaci pečovat. A znovu tu byla, vedla mě za doktorem na kontrolní vyšetření. Byl velmi spokojen, předal mi kapky do očí, informace a už už mi podával ruku na rozloučenou. Zastavila jsem se a vypadlo ze mě - "Doktore, můžu Vás obejmout"?

Odložil kartu, objal mě a popřál hodně štěstí.

Po příjezdu domů jsem okamžitě usnula..

Děkuji celé své rodině, přátelům a v neposlední řadě celé klinice Lexum za splnění mého největšího snu.

Má cesta k seberealizaci..

Když by se Vás někdo zeptal "Kdo jsi".. Co byste odpověděli? Jsem máma, dcera, sestra, kamarádka, známá. Teď to vypadá jako bych sama sobě psala parte ( :-D ) , ale jak jinak to uspořádat aby to nevyznělo takhle podivně? 

Když se nad tím zamyslím, prožila jsem krásné dětství, divokou pubertu (obdivuju rodiče, že to se mnou zvládli - děkuji!), školu dokončila s vyznamenání, stala se psí mámou, zažila dva krásné vážné vztahy a z toho posledního si odnesla to nejkrásnější a to zdravého, krásného syna. A právě Matyášek naplnil mé srdce ryzí láskou a změnil mě v lepšího člověka. 

Když si prohlížím fotky na kterých má pár dnů, je mi do breku a přála bych si to všechno zažít ještě jednou, protože čas plyne moc rychle. Dny, týdny, měsíce, roky.. neskutečný. Jsme spolu téměř 28 měsíců, někomu by to připadlo jako věčnost, ale my maminky to vnímáme jinak. 

Jsem kreativní, tvůrčí a nebaví mě sedět jen tak na zadku a čekat na to až mi na účtu "přistane mateřská".

Začalo to založením stránky s názvem "Pí-Tý's creation", napadlo mě vyrábět mýdla a šumivé solné bombičky do koupele. Výrobní proces mě uchvátil a já přemýšlela nad tím, jak se vlastně mé výrobky budou někomu líbit nebo jestli si to všechno nemaluju až moc růžově.

Na výrobu jsem používala nejkvalitnější oleje, soli a esence v bio kvalitě. Po pár dnech se objevily první zákazníci a já měla radost, že se v dnešním uspěchaném světě najdou jedinci, kteří ještě dokážou ocenit poctivou ruční práci.

Bohužel tahle pohádka nemá "happy end", protože po pár měsících se ukázalo, že jsem na jednu složku v mýdlech alergická (při tepelné přípravě mýdel se používá hydroxid, který se po měsíci zrání vytrácí). Tím skončila výroba mýdel. Šumivé bombičky zase mnohdy nezvládli zacházení přepravce. Mrzelo mě to, ale nechtěla jsem to vzdát a stránky zrušit. 

Další tvůrčím nápadem byli knoflíčkové náušnice a brože.

Ty se bohužel nijak významně neuchytily. Bylo mi do pláče, ale nechtěla jsem to vzdát.

Na pár týdnů jsem se odmlčela sice bez zákazníků, ale plamínek naděje ve mě pořád ještě nevyhasl.

Mým dalším nápadem byli lapače snů, ještě ten večer jsem si zkoušela vyrobit kruh který jsem omotala jutou a pokoušela se jej proplést bavlnkou.

Nakonec přidala pár peříček a i když to rozhodně nebylo mistrovské dílo, byla jsem spokojená.

Další lapač už byl opět o něco hezčí (několikrát jsem ho rozstříhala, začala znova a hodně nad výpletem "pavučinky" přemýšlela)..

..a o pár dnů později už se můj v pořadí šestý lapač měl k světu. Byla jsem na sebe moc pyšná, protože po týdnu se mi podařilo něco v co jsem ani nedoufala..

..a můj milý (bráška) byl z lapače také nadšený. Chlubil se na facebooku a už téměř rok je ozdobou jeho pokoje.

Samotnou mě překvapilo jak rychle jsem se dostala do podvědomí okolí a zákazníci se hrnuli jeden za druhým. Po pár měsících přišlo i logo, razítko a v březnu to bude rok co jsem poprvé přišla s lapači do kontaktu, nedokážu si představit že by to mělo být někdy jinak. Výroba lapače potřebuje absolutní klid, soustředění a právě to mi v mém jinak dost rušném životě chybělo. 

Jsem neuvěřitelně šťastná a pyšná na to, co jsem dokázala a vděčím za to právě Vám. Už téměř ve 200 ložnicích visí jeden z mých lapačů. A díky našetřené částce jsem si mohla splnit svůj největší sen a po více jak deseti lety za skly brýlí vidím svět jinýma očima.

Petruš.. ♥

Nošení

Náš kontaktní nosící příběh začal bohužel vypůjčením špatného nosítka tzv. klokanky, která je nejen neergonomická, ale také se jí říká "visítko" a to zcela oprávněně.

Dítě doslova visí za rozkrok, namáhá páteř, kyčle a necítí se dobře. To jsem také po několika minutách zjistila, malý byl neklidný, nespokojený, otrávený a mě bolely záda.

Od nošení mě to na nějakou dobu odradilo, ale naštěstí ne na dlouho..

Za pár týdnů po poradě s kamarádkou jsem si vybrala od paní Magdalény z Maggionu ergonomické nosítko Noiga, na míru šité z látky, kterou jsem si vybrala, takže přesně podle mých představ. Matyášek po vložení o nosítka doslova "vrněl" blahem, rozdával úsměvy a po chvilce usnul.

Byla jsem dojatá, nadšená a šťastná za to, že jsem to po prvním špatném výběru nevzdala a vytrvala.

Než budu pokračovat dál, ráda bych Vám ukázala i vysvětlila rozdíl mezi ergonomickým a zcela nevhodným ergonomickým nosítkem:

Neergonomické nosítko (visítko) je každé které má pevnou opěrku zad, látku nemá od kolínku ke kolínku a poloha nožiček není do písmene "M" .A stejně jako pasivní chodítka/hopsadla mají negativní vliv na vývoj pohybového aparátu dítěte.

Příklad značek vyrábějící tyto "nosítka" : Chicco, Babybjörn, Womar,.. (každé kde může být dítě čelem ven).

Ergonomické nosítka a šátky nepřetěžují, nezatěžují kyčle a páteř dítěte. Látka nosítka je vždy od kolínka ke kolínku a dítě jde nosit jen a pouze čelem k "nosiči".Doporučuji především nosítka značky: Kibi, Manduca, Noiga, Tula,.. Šátků na nošení dětí je spousta druhů od elastických, přes bavlněné, lněné, vlněné až po konopné či hedvábné.

Nosítko nás provázelo na dlouhé tůry a procházky, např. první výšlap na Sněžku jsme s ním spokojeně a bez problémů zvládli. Byli středem pozornosti, především zahraniční turisté si nás fotili..

..a nějaká ta spokojeně snící fotka.

Malý rostl a nosítko nám pomale ale jistě přestávalo stačit a proto jsme se porozhlédli po něčem pohodlnějším. Na další dovolenou už nás doprovázel šátek který nám vypůjčila kamarádka.

Znovu jsem se zamilovala a i když Maty chodil sám, na delší procházky byl šátek ideálním společníkem.
Už na dovolené jsem si vybrala šátek, který bude náš a tím to všechno začalo. Propadla jsem šátkové mánii a i když to všechno začalo nevinně nosítkem a prvním šátkem, věděla jsem, že rozhodně nemám dost a chci víc.. ( :-D )





Skončili jsme u pěti šátků vlastních a jednoho, kterému jsme poskytli dočasný azyl a pomáháme ho kamarádce "zanosit".

Aktuálně má Matyášek 27 měsíců, často za mnou chodí se šátkem v ruce - ne proto, že by se mu nechtělo chodit, ale proto, že je kontaktní a chce se tulit.
Před pár dny mě bolely záda (Vánoční shon se na mě podepsal) a tak jsem malému vysvětlovala, že dnes se tulit nemůžeme, po chvilce přemýšlení odběhl do chodby donesl moji šálu, kterou držel v jedné ruce a plyšáka pandu v ruce druhé.
Po navázání pandy byl naprosto spokojený a moc se mu nošení líbilo, já byla dojatá a věřím, že jsem pro něj dobrým příkladem.



Varování na konec: Nošení - především nakupování šátků a nosítek je vysoce návykové, ale rozhodně všem doporučujeme.

Petruš a Matyášek.. ♥

P.S. Abych nezapomněla, ráda bych pozdravila všechny nosící maminky z Náměště a Třebíče, které mi byli velkou inspirací a doufám, že se brzy (jakmile budu zdravá a mít po všech operacích) uvidíme..

Každý začátek je těžký aneb žádný učený z nebe nespadl..

Nejdříve bych se ráda představila.. jmenuji se Petruš, jsem tvořící duše, kuchařinka, máma a člověk co věří v pohádky a chodí s hlavou v oblacích..

Posledních pár měsíců pro mě bylo psychicky i fyzicky náročných a většinou moje "srdceboly" poslouchal jeden člověk, ale ode mě to vůči němu není fér.

Mám dvouletého syna Matyáška, který mi je, byl a věřím že i bude oporou a čtyřletou psí holčičku, která tvoří podstatnou část naší tříčlenné rodiny.

Už více jak rok se věnuji ručním pracím. Začínala jsem vyráběním mýdel a šumivých bombiček, ale bohužel po delší době se ukázalo, že na pár složek mých výrobků mám alergii a proto jsem od března začala s tvorbou lapačů snů. Pravda, první lapač se k těm, které vyrábím dnes podobal jen stěží.

Ale, jak už stojí v názvu příspěvku "každý začátek je těžký".

Zamilovala jsem se do různorodostí objednávek, minerálů, korálek i příběhů, kterými mě zákazníci mnohdy vyráží dech a většinou jedno oko nezůstane suché.

Tvořím převážně po večerech nebo když se prcek rozhodne, že si po obědě vyslechne pohádku a ocitne se ve své říši divů.

To jsem nakousla další naše oblíbené téma a to knížky, máme obrovskou knihovnu, kterou neustále doplňujeme skvosty. Od září 2013 se začala plnit i dětskými knížkami, nejvíc si však můj maličký oblíbil knížku od pana Karla Čapka - Dášenka čili život štěněte.

Od doby co ji máme jsme si ji společně prohlíželi i četli nesčetněkrát. 

Další naší oblíbenou jsou Indigové pohádky, které nás chytli za srdce hned po několika větách. 

Bydlíme v malé vesničce u Brna, bohužel (bohudík?) však za svoji otevřenost názorů, odlišnost a alternativní přístup zde nepatříme mezi nejoblíbenější.

Snažím se být jiná a ne "ovcí co jde s davem".

Jantarové korálky, nošení malého, montessori výchova, (ne)očkování a spousta dalšího.. tohle jsme MY.. ♥ 

Někdy o jednotlivých tématech určitě napíšu víc, teď už mi to bohužel mé oči nedovolují.

Před pár dny jsem si splnila svůj největší sen a podstoupila na soukromé klinice Lexum v Brně laserovou operaci očí a po více jak deseti letech jsem se zbavila brýlí.

To byl i hlavní impuls k tomu začít si užívat život naplno a nerada bych všechny vzpomínky nesla jen v sobě, ale chci se o ně podělit a doufám, že si postupem času najdu své čtenáře.

Krásnou dobrou noc. Petruš.. :-)