"Nový život aneb jak chodím nahá po světě"

Přišlo mi velké množství dotazů ohledně laserové operace a já se rozhodla odpovědět všem hromadně. 

Celý příběh začal jedním telefonátem na call centrum Evropské oční kliniky Lexum. Slečnu zajímalo jak se jmenuji, kolik mi je, jakou mám vadu, kolik dioptrií, jestli nejsem těhotná nebo nemáme v rodině jinou dědičnou vadu než krátkozrakost (resp. šedý zákal,..). Všechny dotazy jsem zodpověděla a domluvili jsme se na osobní návštěvě která bude zahrnovat už i předoperační vyšetření.

Věděla jsem že po vyšetření den neuvidím - díky rozkapání očí, takže jsem si domluvila hlídání pro malého a snažila se na to všechno myslet co nejméně (když přemýšlím - nespím). Pár dnů před domluvenou návštěvou mi zazvonil telefon a tam slečna, která se mi omlouvala za paní doktorku která měla vyšetření provést že onemocněla. Domluvili jsme se na náhradním termínu (o pár dnů později v 7 ráno).

Večer před vyšetřením jsem se převalovala v posteli a poslední podívání na mobil bylo o půl 3 ráno. Na to, že jsem už v sedm měla být na klinice bylo vstávání o pár hodin později opravdu problém. Na recepci se mě ujala sympatická slečna, odpověděla jsem na pár otázek a dostala papíry na vyplnění. Vypsané jsem jí je zase vrátila a čekala na to, co se bude dít. Po pár minutách se pro mě do čekárny stavila sestřička a odvedla mě do tmavé místnosti, na třech přístrojích mi oči vyšetřila a vše si poctivě zapisovala. Jediné nepříjemné vyšetření bylo měření nitroočního tlaku (tonometrie). Sestra se se mnou rozloučila a odvedla mě zpět do čekárny.

Po chvilce došel doktor, podal mi ruku a představil se. V místnosti kam mě dovedl byla spousta světel, přístrojů a hlavně celá místnost byla jasně bílá. Vyšetření bylo jak z jiné dimenze - různé barvy, písmena, čísla,.. vyšetření zkoumalo mozkové hemisféry.
Jako další přišel test na slzivost očí (Schirmenův test), který se provádí tak, že Vám pod oční víčka zasunou dva papírky, které tam jsou ještě dalších 5 minut. Řezání, pálení, pláč, ale dá se to VYDRŽET!

Rozkapání očí je poslední štafetou v náročných 2-3 hodinách. Doporučila bych je všem lidem se závislostí na elektronických "mašinkách" bez kterých by v této době lidstvo neexistovalo ( :-D ) .
Na hodinu zavřít oči, pohrávat si s vlastními myšlenkami a těšit se na to, že se Vám o pár dnů později změní život.
Vaše oči se za tu hodinu na kapičkách změní k nepoznání, stačilo když pro mě dojel můj doprovod na kliniku, bafl na mě a pak nevím kdo se koho vlastně lekl víc, ale začal se mi strašně smát.
OPRAVDU VŮBEC NETUŠÍM PROČ?! :-D

Při posledním vyšetření už jsem seděla u paní doktorky, který mi ukazovala na modelu oka jak bude operace probíhat (moc jsem toho neviděla, ale její hlas byl táák uklidňující). Pak už jen stačilo podepsat souhlas s přenosem osobních údajů a sečíst celkovou cenu operace.
Podala mi ruku, popřála hodně štěstí a se sestrou která si mě odvedla na recepci jsem se domluvila na termínu zákroku - 11.1.2016. Po odchodu z kliniky jsem přehlédla sloup - nechybělo moc a odnesla jsem si kromě obrovských zorniček také bouli na čele.

Po návratu domů jsem si musela udělat fotku na památku - aby na mě Matyášek měl nějakou tu veselou vzpomínku samozřejmě! ;-)

Komplikace? 

Odpoledne 7.1. mi zvoní mobil a tak slečna z recepce "Slečno Žaludová, moc se Vám omlouváme, ale budeme muset zákrok přesunout z důvodu omezení el.proudu". Zákrok jsme přesunuli na 13.1. Ti kdo mě znají vědí, že jsem tak těžko nesu podobné odklady. Takže první co jsem udělala bylo to, že jsem si nalila panáka a pokusila se to nějak vstřebat (děkuji všem kterých se to týká za podporu!).

DEN "D" !

Začal tím, že jsem si o půl 2 ráno nalila dva panáky (na zákrok jsem měla dojít odpočatá a bez nich bych to nezvládla). Probudila jsem se ve skvělé, avšak napjaté náladě. Těšila jsem se, ale zároveň bála - příšerná kombinace. Dopoledne jsem proležela, poslouchala mé oblíbené uklidňovací melodie od Yiruma, ucucávala džus a s lehkou dávkou sentimentu jsem vyrazila vstříc novému životu.

Hodina "H" se přiblížila! Společně s rodiči jsem sedla do auta a vyrazili jsme směr Brno. 

Ráda bych napsala, že jsem cestu prožila bez komplikací, ale to by to nebyla rodina Žaludovic aby neměli něco extra.. :-D

V Bohunicích nám auto škytlo a už je nebylo možné nastartovat, po prozkoumání taťka zjistil že jsme někde ztratili klínový řemen (po odtlačení auta na parkoviště) PANIKA! Co teď? Za chvilku mám být na klinice? Co budeme dělat?

Jeden telefonát, zjištění té správné šaliny a mise mohla pokračovat. Teď jsem za tuhle "malou" nehodu vděčná, protože jsem se uklidnila a společně s mamkou a mým věrným plyšákem pandou jsme dojeli na místo (taťka mezitím na parkovišti opravil našeho malého červeného Matýska).

Na recepci jsem zaplatila operaci, podepsala papíry a usadila se na sedačku. Po pár minutách jsem zaslechla své jméno a už tu byla sestřička podávající mi ruku na přivítanou. Pusa na rozloučenou, poplivání pro štěstí a šlo se na věc. Návleky na nohy, oblečení do jednorázového modro-zeleného pláště, slušivá čepička k tomu, uložení na ultra pohodlnou lenošku a jako bonus tabletka Lexaurinu s minerálkou. Sestřička mi co 10 minut chodila kapat do očí různé kapky, po asi 3/4 hodině už přišla řada i na znecitlivující kapky, které mi kapala po pěti minutách asi 4x.

Když došla naposledy vzala mě za ruku a odvedla na sál. Tam jsem se seznámila se svým operatérem MUDr. Jakubem Ventrubou, prohlédl mi naposledy oči a už mě vedl za ruku na sál. Položila jsem se na lehátko a jako žížala zaplula pod laser. 

Začalo se pravým okem - levé mě zalepili. Doktor vysvětloval co se bude dít a ptal se jestli mám nějaké otázky? Otázku "Kolik Vás je na sále?" asi vážně nečekal, odpověděl "pět" a společně se sestrou se zasmál. A je to tu.. za chvilku uvidíš (tahle věta mi běhala hlavou).

První laser se "nacucl" na oko jak přísavka - nic jsem neviděla a šíleně to tlačilo (tlak do oka, hlavy, pískání v uších), v náručí jsem mačkala pandu a místního plyšáka - Lexíka, vnímala uklidňující hlas doktora, který mě uklidňoval a odpočítával 15 vteřin. Poté se laser "odlepil" a mě zalil pocit obrovské úlevy a dodatek od doktora, že teď už jsou dioptrie pryč mě ještě víc nakopla). Viděla jsem jen bíle, nic víc, po chvilce to ustávalo a měla jsem se soustředit na zelené světlo. Druhý laser opálil rohovku až na zápach jsem to nijak nevnímala. Soustředit se na červený světlo, propláchnout oko, zahladit lamelu, pooperační kapky a jedno oko bylo HOTOVÉ.

Stejný průběh u druhého oka. Zákrok trval 15 minut. Vysoukala jsem se z pod laseru, posadila se a sice zamlženě, ale přece jsem na hodinách po těch dlouhých letech za skly poznala kolik je hodin.

Sestra mě znovu vzala za ruku a odvedla na půl hodiny zpátky na lenošku, na uši mi dala sluchátka s relaxační hudbou a povídáním o tom, jak o oči po operaci pečovat. A znovu tu byla, vedla mě za doktorem na kontrolní vyšetření. Byl velmi spokojen, předal mi kapky do očí, informace a už už mi podával ruku na rozloučenou. Zastavila jsem se a vypadlo ze mě - "Doktore, můžu Vás obejmout"?

Odložil kartu, objal mě a popřál hodně štěstí.

Po příjezdu domů jsem okamžitě usnula..

Děkuji celé své rodině, přátelům a v neposlední řadě celé klinice Lexum za splnění mého největšího snu.